Mstitelé lidstva

„Teď na mně zkoušejí své milánské triky!“ svěřil se arcivévodovi Reinerovi rakouský císař František Josef I.

Stalo se tak krátce poté, co se ho dne 18. února 1853 pokusil zabít kuchyňským nožem dvaadvacetiletý maďarský krejčovský tovaryš János Libényi, když se tehdy mladý panovník procházel se svým pobočníkem Maxem Karlem von O'Donnellem po vídeňských hradbách.

„Skoro celý jsem zkameněl, když mi ukázal kapesník nasáklý krví, který si přidržoval za zátylkem,“ přiznal se arcivévoda Reiner Ferdinand von Österreich v dopise svému bratrovi, ve kterém o několik řádků dál napsal: „Zavládl zmatek, všichni byli zoufalí. Hned se uzavřely hranice, obsadily železniční stanice, jednotky poslaly do kasáren a telegraficky přivolaly dvě baterie… V Miláně zatkli dva Kossuthovi emisaře, z nichž každý u sebe měl 30.000 franků.“ Obdobně popsal situaci v monarchii v době těsně před atentátem o mnoho let později historik Josef Redlich: „Žaláře v Uhersku byly přeplněné osobami podezřelými z podvratných spiknutí a Mazziniho agenti vykonávali celou řadu zrádných útoků na rakouské důstojníky a vojáky v Miláně...“

Císařovo podezření, že za atentátem stojí italští spiklenci, nebylo tak naprosto nepodložené. Italové byli první v 19. století, kteří povstali proti Habsburkům a sáhli k tyranovraždě. Vůdce italského republikánského národního hnutí Guiseppe Mazzini pobízel své krajany a i příslušníky jiných ujařmených národů k tomu, aby zahájili národně osvobozenecký boj. Jedním z jím uznávaných prostředků byla právě tyranovražda. V jejich postoji k ní se u italských revolucionářů odrážely vlivy nejen německého romantismu ale především italského romantického hnutí, které se velmi brzy dostalo do polohy politicko-sociální. Na Mazziniho mimo jiné zapůsobil Friedrich Schiller svým dramatem Vilém Tell, ve kterém německý básník ztvárnil povstání švýcarských rolníků proti tyranii habsburských vládců. „Svatý je v ruce Juditině meč, který přesekl život Holofernovi,“ píše roku 1858 Mazzini, „svatá je dýka, kterou Harmodius ověnčil květy; svatá je dýka Brutova;... svatý je Tellův šíp.“

Vilém Tell v Schillerově hře dal zavražděním habsburského místodržícího Hermanna Gesslera podnět k povstání švýcarských rolníků v dnešních kantonech Schwyz a Uri. Navíc toto drama nově definovalo středověké právo na odpor a vzpouru, které v sobě zahrnovalo i možnost zabití tyrana. Zatímco ve středověku toto právo mohli vykonávat jen členové vyšších společenských vrstev, ve Vilému Tellovi si ho berou do rukou rolníci. Když se ve hře Baron Werner von Attinghausen zeptá spiklenců, jestli přijmou mezi sebe také šlechtu, schwyzský rolník Werner Stauffacher mu odpoví: „Přijmeme ji též, když se k nám přihlásí.“

Zajímavé je, že ve hře toto povstání bylo namířeno proti „žezlu cizího tyrana“. To byl další odklon od klasické tyranovraždy, která do té doby byla namířena proti domácímu tyranovi. Z tohoto důvodu Vilém Tell, napsaný roku 1804, neovlivnil jen Mazziniho a italské revolucionáře, ale měl dopad také i v rozdrobeném Německu, kde se od dob obsazení Porýní Napoleonem začalo ujímat národnostní cítění.

„Tu máš, ty vlastizrádče!“ zvolal Schillerův krajan, student teologie Karl Ludwig Sand, poté, co dýkou zabil roku 1819 v Jeně populárního autora veseloher Augusta von Kotzebue, který ve svých novinách ostře kritizoval radikální studentské hnutí a který byl obecně pokládán za agenta ruského cara Alexandra I. Toho měl prý pravidelně zpravovat o činnosti německých radikálů. Tedy v očích Sanda a jeho přátel ze „Spolku Bezpodmínečných“ se v případě von Kotzebuea jednalo o jakéhosi kolaboranta, kterého bylo nutno zlikvidovat. „Bezpodmíneční“ byli nejen pod vlivem „démonického privátního docenta“, jak píše Golo Mann, ale dozajista museli také být ovlivněni italským karbonářstvím, které obhajovalo fyzickou likvidaci nejen tyranů – a to jak cizích, tak domácích – ale i vraždu zrádců z řad vlastních.

Následky této vraždy na sebe nedaly dlouho čekat ve formě karlovarských dekretů – tedy propuštěním politicky nespolehlivých vysokoškolských profesorů, rozpuštěním studentských spolků a zavedením cenzury. Ale i duchovní otec těchto opatření, kancléř Metternich, se měl spolu s císařem Františkem I. stát obětí únosu, který v té době plánoval karbonářský vůdce Guglielmo Pepe. Jeho smělý plán nikdy nebyl vykonán. Ale Rakušané k podobným projevům nenávisti dávali dostatek příčin. Tou mohla například být i arogance císaře Františka, který po obsazení Lombardska a Benátska odpověděl lombardským delegátům, když ho žádali o samostatnost pro severní Itálii, že „ze všeho nejvíce je zapotřebí, aby Lombarďané zapomněli na to, že jsou Italy“.

Krejčovský tovaryš Libényi byl ovšem pod poněkud jiným vlivem. Když ho policie odváděla z místa činu, podle svědků křičel: „Eljen Kossuth!“ Poražení Maďaři měli v každém případě právo cítit daleko větší nenávist vůči Rakušanům než Italové. Poté, co se velitel maďarské armády, generál Artúr Görgey, vzdal 13. srpna 1849 u Világose Rusům, pro maďarské povstalce nastalo peklo. Rakouský velitel v Uhersku, Baron von Haynau, v Itálii známý jako „bestie z Brescie“, nechal popravit třináct předních maďarských velitelů, jakož i ministerského předsedu, hraběte Batthyániho. Z 475 zajatých maďarských důstojníků bylo polním soudem 281 odsouzeno k smrti. Tento rozsudek sice nebyl vykonán, ale celkem 386 důstojníků bylo potrestáno tresty v rozpětí od jednoho roku do dvaceti let odnětí svobody. Tyto kroky ve svých osobních dopisech kritizoval i sám kníže Metternich, který se, jak známo, když byl ještě u moci, s politickými oponenty nikterak nemazlil, o čemž by mohli například leccos vyprávět lombardští revolucionáři. Ani maršál Radecký neuplatňoval v revoluční Itálii politiku pomsty. Jedinou výjimkou bylo působení von Haynaua ve výše zmíněné Brescii.

Mladý Libényi tedy sáhl ke zbrani, aby pomstil svou utlačovanou vlast. Popraven byl po neveřejném a celkem rychlém procesu, během něhož nebylo shledáno, že by byl s někým ve spojení. Několik týdnů po jeho popravě mladý císař přikázal, aby Lybényiově matce, která byla na svém synovi finančně závislá, byla vyplácená malá doživotní penze. Na paměť císařova zázračného přežití byl ve Vídni postaven votivní kostel v novogotickém stylu, podle jehož vzoru byly postaveny jiné kostely. (U nás to byl vinohradský kostel sv. Ludmily a karlínský kostel Cyrila a Metoděje.) Ve školních čítankách se o atentátu objevil i mravoličný článek o tom, jak bůh zázračně zachránil císaře, když se ho jeden Maďar pokusil zabít v „bezbožné nenávisti“. Ivo Kranjčević, jeden z účastníků sarajevského atentátu, vypraví o tom, že ve čtvrté třídě obecné tento článek četl i malý Gavrilo Princip, který v Sarajevu těsně před svými dvacátými narozeninami zastřelil následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este s chotí.

Na císaře bylo plánováno ještě několik atentátů. Nejoslavovanějším z atentátníků se stal dvaadvacetiletý student, terstský rodák Guglielmo Oberdan. Po otci byl Ital, po matce Slovinec. Rozhodl se, že zabije císaře Františka Josefa I. během oslav pětistého výročí připojení Terstu k Rakousku. Oberdan studoval na Technické univerzitě ve Vídni. Politicky byl přívržencem republikanismu. Roku 1877 utekl do Itálie, aby nemusel narukovat do rakouské armády. Tam pojal plán atentátu. Jeho přátelé jej od něj zrazovali, ale Oberdan se do Terstu přes jejich varování vydal. Tam byl okamžitě zatčen policií, která o něm věděla. Byly u něj nalezeny dvě bomby. Byl odsouzen k smrti a popraven. Než ho oběsili, stačil ještě zvolat: „Ať žije Itálie! Ať žije svobodný Terst! Cizinci, běžte domů...“ V Itálii se okamžitě stal oslavovanou osobou. Byly po něm pojmenovány ulice a v Benátkách mu byl postaven pomník. Po obsazení Terstu Italy mu byl vztyčen pomník i v jeho rodném městě.

Před odhalením Oberdana došlo roku 1878 ke dvěma pumovým útokům na uherského ministerského předsedu Kolmána Tiszu. K oběma vražedným pokusům došlo 26. listopadu 1878 během oslav obsazení Bosny a Hercegoviny. Atentátníci nebyli nikdy vypátrání, ale předpokládalo se, že se jednalo o Kossuthovi příznivce, kteří nesouhlasili s obsazením Bosny a Hercegoviny. Na syna ministerského předsedy, Istvána Tiszu, který se také stal uherským ministerským předsedou, byl rovněž učiněn pokus o atentát. Dne 5. června 1912 na něj v uherském sněmu vystřelil Julius Kovács, poslanec, který nesouhlasil s jeho politikou. Kovács se ale netrefil. Je také známo, že rakouský socialistický předák Dr. Friedrich Adler se roku 1916 rozhodoval, jestli by bylo lepší zastřelit Tiszu, nebo rakouského předsedu vlády Karla von Stürgkha. Nakonec se rozhodl a v restauraci dnes již neexistujícího luxusního vídeňského hotelu Meissl & Schadn zastřelil von Stürgkha. Ale ani Tisza neunikl krvavému konci, když ho koncem roku 1918 zabili dva vojáci.

Kromě toho, že v Sarajevu byl střelen následník trůnu, na císařskou rodinu byl spáchán ještě jeden úspěšný atentát. A to v Ženevě. Dne 10. září 1898 zabil třiadvacetiletý italský nádeník Luigi Lucheni manželku Františka Josefa I., císařovnu Alžbětu, známou jako Sissi, když inkognito nastupovala na parník. Lucchenni byl pravděpodobně duševně chorý. Do určité míry byl motivován nenávistí k boháčům. Původně chtěl zabít vévodu z Orleansu, ale ten mu ujel. Náhodou se v novinách dověděl o pobytu rakouské císařovny ve Švýcarsku. O svém atentátu prohlásil: „Lucchenni zabíjí císařovny, ne nějaké pradleny.“ Byl odsouzen na doživotí a před první světovou válkou se oběsil.

Co říci na závěr? Nezmínili jsme se o všech atentátech; nic jsme neřekli o atentátu nejznámějším, o atentátu sarajevském. Zamýšlené oběti někdy unikli jen o fous, jako tomu bylo 15. června 1910 v případě guvernéra Bosny a Hercegoviny, generála Marijana Varešanina, na kterého atentátník, mladý student Bogdan Žerajić, vystřelil z bezprostřední blízkosti pětkrát z revolveru, aniž by ho zasáhl. V archívech bývalé habsburské monarchie – tedy nejen ve Vídni – bychom nalezli mnoho záznamů o připravovaných spiknutích a výhružných dopisech, zaslaných vysokým vojensko-politickým činitelům. Je těžko odpovědět na otázku, jaký to všechno mělo smysl. Mohli bychom odpovědět otřepanou frází, že vražda na tyranovi někdy zločinem je, někdy není. Ale v žádném případě nemůžeme popřít, že pro mnohé atentátníky byl jejích čin určitým životním naplněním. Den po sarajevském atentátu si jeden ze spiklenců zapsal do svého deníku citát z Mazzíniho: „Není na světě poslání světějšího než poslání spiklence, který se stane mstitelem lidstva a tlumočníkem věčných přírodních zákonů.“