Poslední sklenička aneb příběh ze zákulisí jednoho imaginárního komiksu

„Už jsi měl dost, kamaráde!“ oslovil jsem sám sebe v baru U krvavý dásně, kde jsem již nějakou dobu popíjel tvrdý alkohol a osazenstvo místního podniku otravoval svými přihlouplými příběhy, které osamělí pijáci obvykle vyprávějí.

Barmanovi jsem vrávoravě zaplatil. „To byla dneska moje poslední sklenička,“ sdělil jsem mu na rozloučenou, ale on mi nevěnoval pražádnou pozornost, neboť takových otrapů jako já vidí dnes a denně desítky. Při zapínání kabátu se mi navíc utrhl knoflík, čehož bych si málem nevšiml, nebýt jedné místní štamgastky – jinak korpulentní dámy v létech, která toho jistojistě již dost a dost ve svém životě zažila. Podala mi ho se slovy: „Ten bude asi váš. Včera tu ještě nebyl.“ Poděkoval jsem jí. Knoflík jsem strčil do kapsy. A váhavou chůzí jsem se vypravil na metro, přemýšleje, kterou ze svých kamarádek bych mohl zaúkolovat přišitím gombíku. Na eskalátoru mě z mého rozjímání vyrušil kovový zvuk pětikoruny, kterou po mě kdosi hodil. S určitými obtížemi jsem se pro ni sehnul, vzal ji do ruky a podíval se za sebe dozadu. Za mnou jela skupinka rozjařené mládeže. Ukázal jsem těm mládežníkům pětikorunu. Chtěl jsem se jich zeptat, jestli ji náhodou nepostrádají, ale oni se se mnou nechtěli bavit. Rozmrzele jsem strčil minci do kapsy a křečovitě se chytil madla, neboť jsem začal ztrácet rovnováhu. Dole pod eskalátorem klečel ošklivý žebrák. Nevěnoval jsem mu pozornost a šel jsem na nástupiště. Pak mi to ale nedalo a vrátil jsem se k němu. „Jsem po infarktu!“ volal na mě. Strašně páchnul. „To vidím!“ odpověděl jsem, namáhavě jsem z kapsy vyštrachal ukořistěnou minci a hodil mu ji do klobouku. Pak jsem šel zpátky na nástupiště. „Pán Bůh vám to oplať!“ volal za mnou, ale už jsem mu nevěnoval žádnou pozornost a nastoupil do vlaku podzemní dráhy. Jel jsem až na konečnou na Zličín, kde jsem hodlal přestoupit na autobus domů. Ale ten mi ujel a další měl jet až za hodinu. Rozmrzele jsem se obrátil na nástupišti a vypravil se k místní putyce zvané Bistro Zličín. Vstoupil jsem do baru. Chvíli jsem si prohlížel vystavené láhve s tvrdým alkoholem a přemýšlel, co si dám. „Tak co si dáte?“ zeptala se mne vyschlá barmanka neurčitého věku. Bar čpěl kouřem a já se poněkud bezradně rozhodoval o nápoji. Rukou jsem zajel do kapsy, abych se ujistil, že na to pití ještě mám. Ale běda! V peněžence jsem měl jen pár drobných! Po přepočtení jsem smutně oznámil barmance: „Jsem švorc!“ Podívala se na mě jako na obtížný hmyz. Neměl jsem na žádný drink uvedený na nápojovém lístku. Na ten nejlevnější mi chyběla ta pětikoruna, co jsem dal tomu žebrákovi. „Pán Bůh vám to oplať!“ zamumlal jsem, opakuje jeho slova. Barmanka mě zaslechla a chtěla mi cosi říci, ale raději jsem se rychle vytratil ven do zimy. Nějakých padesát minut jsem tam klepal kosu a pak jsem vděčně nastoupil do vytopeného autobusu. „Tak tu poslední skleničku jsem přeci jen měl ve městě…“ povzdechl jsem si melancholicky, odjížděje domů nasucho. Za mnou pomalu mizel noční Zličín.

_______________

Tohle původně vzniklo jako scénář pro plánovaný komiks mé kamarádky Adély, která kromě jiných předností, jichž má víc než dost, má určité výtvarné sklony či ambice. Bohužel ale ten komiks nakonec nenakreslila, i když si ten scénář vyžádala, což mě na ní mrzí. Přesnější by bylo říci, že mě požádala, abych jí něco poslal, kdyby mě něco napadlo na téma poslední sklenička. Nakonec mě skutečně něco napadlo a přeposlal jsem jí to a ani jsem po ní nechtěl, aby mě uváděla jako spoluautora. Myslel jsem si, že jí tímhle pomůžu, že se jí takhle podaří strčit nohu do nějakých dveří, abych se vyjádřil obrazně. Ozvali se jí totiž z jakéhosi časopisu a nabídli jí, ať nakreslí komiks na téma poslední sklenička, že by jí to mohli otisknout. Mělo to ale uzávěrku. O tom mi řekla v úterý, kdy jsme šli společně navštívit jednu patronku českého výtvarného uměni, paní doktorkou Kupkovou, do Nemocnice pod Petřínem. Odevzdat se to mělo nejpozději v pondělí, ale předběžné avízo chtěli už v pátek. S paní doktorkou jsme si hezky popovídali. Dokonce i německy, když jsem jí řekl, že jsem kdysi studoval v Heidelbergu a že jsem vlastně homo heidelbergensis. Na můj dotaz, kde se naučila německy, odpověděla, že její maminka byla Němka. Adéla mě napomenula, že bych to měl vlastně vědět, protože to je všechno v té knížce, co paní doktorka o sobě napsala – tedy ve spolupráci s jedním novinářem. Neměl jsem ale to srdce, abych Adéle přiznal, že sice tu knihu doma někde máme, ale že jsem ji nečetl. Asi mě moc nezajímala, řekl bych. Celkem srdečně jsem se s tou starou dámou rozloučil a popřál jí brzkého uzdravení. Udivilo ji, jak mám teplé ruce. I Adéla mi podala ruku a i ona konstatovala, že mám skutečně teplé ruce. Pak jsem si s ní šel sednout do nedaleké hospody, kde jsme si dali pivo, ale každý jen jedno. Nejsme žádní pivaři. Spíš vinaři. U toho piva jsme marně přemítali, o čem by ten komiks měl být, ale na nic kloudného jsme nemohli přijít. Někdy mezi devátou a desátou večer jsme se velice hezky rozloučili, někde na Klárově, kam mě zavezla svým autem. Já jsem jel domů, zatímco ona někam, snad do Holešovic, kde se měla naučit čaču pro jakýsi film. Spíš šlo o zopakování základních kroků, protože Adéla byla velice dobrá tanečnice. Proto také dostala tu nabídku od té castingové agentury. Doporučil ji tam nějaký taneční mistr. Měla za to dostat nějakých dva tisíce korun, což za ten objem práce byla vlastně velice hubená gáže. Navíc by ji ale dostala jen v případě, že by s ní natočili krátkou scénu, jak tančí. Přišlo mi to celé takové iffy.

Příští den mi telefonovala. Dopoledne. Velice se zlobila. Hodně mě to zaskočilo. A mrzelo. Dostala předvolání k soudu v jedné trestní věci. Měl jsem pocit, že mi to do určité míry přikládá za vinu. To předvolání ji asi hodně vystrašilo, protože tam stálo cosi o pořádkové pokutě pro případ, že by se nedostavila bez řádné omluvy. Adéla totiž chtěla pomoct jednomu svému kamarádovi, nějakému Vaškovi. Vlastě slovo kamarád je v jeho případě nevhodné a Adéla mě dokonce i napomenula, když jsem jí poslal esemesku, v níž jsem ho označil za jejího kamaráda. Odepsala mi SMS: „Petre, naprosto si nepreji, abys o nem mluvil jako o mem kamaradovi. Zadny muj kamarad to není! V zadnem pripade! Je to jenom znamy!“ Přišlo mi to zvláštní, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Zkrátka a dobře Vašek, který Adéle v létě s lecčíms pomáhal na jakémsi výtvarném projektu, měl nějaký malér. Adéla o tom mluvila dost mlhavě, takže jsem ze začátku nechápal, o co jde. Pravděpodobně o tom sama moc nevěděla. Jak se ukázalo, byl souzen pro ublížení na zdraví. Nabídl jsem se, že bych mu s tím mohl pomoci, že bych šel k tomu soudu s ním. Co jsem na sebe dosud neprozradil je, že jsem advokát a že jako takový mohu obhajovat lidi ve věcech trestních. Toho Vaška jsem trošku znal. Samozřejmě přes Adélu. Neměl jsem na něj žádný názor. Pamatoval jsem si, že měl vyražené přední zuby. Ale nepřikládal jsem tomu žádný význam. Tolik lidí přijde o zuby v důsledku nějaké nehody a pak nemají na zubaře, aby si je nechali spravit. Problém s tím hlavním líčením byl ale ten, že byl pátek a že se to mělo konat v pondělí. Krátce jsem se s Vaškem o víkendu sešel. Nic moc mi k té kauze neřekl. Jen že je to vlastně případ sebeobrany a že i soudce to tak chápe. Obával se ale státního zástupce, že na něj vytáhne, že je v podmínce za jiný trestný čin – konkrétně za týrání osoby žijící ve společném obydlí. Mlhavě jsem si vzpomněl, že mi o tom Adéla cosi vyprávěla. Moc jsem tomu tehda nerozuměl. Zkrátka a dobře o tom případu jsem měl jen vágní povědomí, ale přesto jsem se tam vypravil. Před konáním hlavního líčení jsem neměl možnost nahlédnout do spisu, abych si mohl tu kauzu pořádně prostudovat. Obvykle to dělám. Soudce překvapilo, že Vašek má advokáta. Chtěl jsem požádat o odročení, ale moc jsem v to nedoufal. Odůvodnil jsem to tím, že jsem se o případu dozvěděl teprve v pátek a že nejsem seznámen se spisem. Soudce hlavní líčení neodročil. Na mou adresu řekl, že jsem tu obhajobu převzal s vědomím rizika, že věc nebude odročena. Nedopadlo to nejlépe, ale ani nejhůř, i když jsem cítil, že to ještě není konec. Vašek byl odsouzen k jednomu roku s tříletým odkladem a dohledem. Soud odůvodnil ten odklad a dohled tím, že v případě obžalovaného vidí určitý obrat k lepšímu. Ze závěrečné řeči státního zástupce jsem se dozvěděl, že Vašek má celkem dvanáct záznamů v trestním rejstříku. Státní zástupce si ponechal lhůtu na odvolání a skutečně se po nějaké době nakonec i odvolal. Požadoval bezpodmínečné odsouzení, protože byl toho názoru, že Vašek je kariérní zločinec, který si z minulých trestů nevzal žádné ponaučení. Navíc byl stále v podmínce za to týrání osoby ve společné domácnosti. To, že měl v rejstříku tolik trestů, mi přišlo jako silné kafe a Adéle jsem o tom řekl. Považoval jsem to za vážnou věc. Navíc jsem věděl, že jeho služby doporučila nějakým svým známým výtvarníkům. Nemile ji to překvapilo. Nicméně stále k němu pociťovala určitou sympatii. A nakonec ani na mě nepůsobil nikterak špatně, i když to hlavní líčení, respektive to, co jsem se tam dozvěděl, mě dost rozhodilo. Nebyl jsem si jistý, jestli ta verze prezentovaná obžalobou není nakonec pravděpodobnější než Vaškova obrana. Přemýšlel jsem, co bude, když se státní zástupce odvolá, neboť v takovém případě soud může uložit i přísnější trest, zatímco když se odvolá jenom obžalovaný, nemůže odvolací soud uložit přísnější trest. Měl jsem dojem, že státní zástupce nemůže být spokojen s tou podmínkou, protože ve Vaškově případě žádný obrat k lepšímu neviděl. Navíc soud nedal příležitost poškozenému, aby se k věci vyjádřil. A už jen z tohoto důvodu jsem se obával případného odvolání ze strany státního zástupce. Napadlo mě, že kdyby se státní zástupce odvolal, že by Adéla mohla jít svědčit ve Vaškův prospěch, že skutečně vede řádný život, že se změnil a že na sobě pracuje. To mi přišlo jako určitá cestička a pro Adélu jako příležitost skutečně Vaškovi pomoci. Promluvil jsem si s ní. Ale ona to odmítla. Bytostně jí ta představa byla nepříjemná. Přiznala se mi, že nechce mít nic se soudy. Poradil jsem jí, že pokud to vnímá takhle, že by tam vůbec neměla chodit, že v jejím případě by to mělo význam jedině tehdy, pokud by se jednalo o jejího dobrého přítele nebo příbuzného, ale nikoliv o někoho, koho vlastně pořádně ani nezná a kdo jí ani neřekl, že byl v minulosti tolikrát trestán. Ona se mnou souhlasila a já jsem celou věc považoval za uzavřenou. Ale o nějakou dobu později se s Vaškem zase sešla a pak mi volala, že by do toho tedy šla, že si myslí, že je možné, že by mu ta její výpověď mohla pomoct. Upozornil jsem ji, že si ji soud předvolá. Pak jsem tomu už nevěnoval pozornost. A ona dostala to předvolání, ve kterém stálo, že pokud se bez řádné omluvy nedostaví, soud jí může uložit pořádkovou pokutu až do výše padesáti tisíc korun. To ji zjevně vyděsilo a taky i rozhodilo. Řekla mi, že si připadá jako v Kafkově Procesu. Že chtěla někomu pomoci a že je za to hned trestaná. Navíc to veřejné zasedání bylo stanoveno na 4. ledna. Tou dobou měla být někde v cizině se svou dcerou. Vůbec se jí jednání toho soudu nelíbilo. Slíbil jsem jí, že se o to postarám. Byl jsem toho názoru, že postačí napsat omluvu, kterou by podepsala. Ale s ní to bylo složité, protože nechápala, že omluvu musí podepsat ona, nechápala, že to nemohu udělat já jejím jménem, protože jsem ji v té věci nezastupoval.

Dál mi během toho telefonátu vyčetla, že jsem o ní něco napsal na Facebooku. Ukázalo se, že to jí vadí snad ještě víc než celé to předvolání. Alespoň to říkala. Tvrdila, že i když jsem ji tam nijak nejmenoval, že ji v tom lidi poznají a že se tam o ní nevyjadřuji dobře. Že o té mé poznámce měla určité pochyby už dřív, ale teď že ji na to někdo údajně upozornil. A že ta moje poznámka je vlastně velice urážlivá. Tomu jsem vůbec nerozuměl a podezíral jsem ji, že to její tvrzení, že jí někdo něco řekl, není pravdivé, že tím jenom dodává tomu svému argumentu větší váhu. Ale také je možné, že ji to někdo řekl. Bůh suď! A ještě jí na mě vadilo, že se příliš zabývám její osobou, že to není normální. Že jsem šílenec. Že mám svou ženu Kláru. „Nebo snad chceš, Petře, abych zavolala tvou ženu a řekla jí, co o mě všecko píšeš?“ ptala se mě. Odpověděl jsem jí, že tohle určitě nechci, ale v duchu jsem si říkal, ať si klidně poslouží, ať Kláře zavolá, že ta Adélu odkáže do příslušných mezí, což by se asi bylo stalo, neboť o několik měsíců později o ní má žena prohlásila: „Petře, tuhle osobu nelze brát vážně.“ K tomuto závěru došla po přečtení jakéhosi Adélina hysterického vzkazu, v němž mě označila za stalkera, který by se měl léčit. Přitom se tam jednalo o normální e-mailovou konverzaci, v níž jsem se mimo jiné vyjádřil v tom smyslu, že jsem předešlého dne ztratil svou červenou čepičku a že bych si chtěl opatřit jinou a také, že je mi z ní – tedy Adély – smutno. Ta na to reagovala podrážděně, že tyhle moje e-maily nemá ráda, protože z nich čiší to moje zlo. Odpověděl jsem jí, že v nich žádné zlo není. Následovala její kategorická odpověď, že je, k čemuž dodala, že píšu samé nesmysly, kterým není rozumět. Společně s mou ženou Klárou jsme si mou e-mailovou konverzaci s Adélou prošli, aniž bychom v ní našli jakoukoliv stopu zla. Navíc ženě nepřišla nijak nelogická či nesmyslná. Naopak přišla jí velice vtipná. Poslední e-mail v této konverzaci byl ode mne, kdy jsem Adéle podrážděně a poněkud nelogicky napsal: „Jsi to posrala!“ Myslel jsem tím, že těmi svými výpady a podivnou podezíravosti na hranici stihomamu naše celkem hezké přátelství rozbila a v ten moment mi bylo jedno, co si o mě pomyslí, protože jsem jí měl plné zuby a už jsem ji nechtěl vidět a chtěl jsem, aby si tohle všechno uvědomila. Ten vulgarismus ji musel přímo až nepříčetně rozlítit. Alespoň takový byl můj dojem. Možná že pochopila jeho pravý smysl. A patrně to bylo něco, na co nebyla zvyklá, neboť se považovala za toho, kdo má mít iniciativu ve svých rukách. Se ženou jsme se shodli, že ten můj vulgarismus zas až tak strašný nebyl, ale že by se to normálně nemělo používat. Určité situace však vyžadují masivní výrazivo a vulgarismus může být někdy na místě, i když jej obyčejně nepoužívám. Důležité je, že není použit k označení osoby v derogativním významu, ale tady v tom konkrétním případě se tím rozumělo, že Adéla něco velice pokazila. Toho večera to má žena uzavřela slovy: „Třeba v tom to zlo vidí, protože je ho sama plná.“ Pak jsme šli spát, aniž by žena cokoliv odpověděla na Adélin mail, protože nevěděla, co by se na to dalo odpovědět.

Takže z Adély jsem byl skutečně rozmrzelý. A vlastně o nic nešlo. V tom krátkém povídání jsem popsal náš společný výstup na horu Říp, který mi přišel komický. Ta komičnost spočívala v tom, že jsme se tam vypravili příliš pozdě a vydrápali jsme se nahoru až za tmy tmoucí a nepříjemně vlezlé zimy, abychom tam zmateně bloudili kolem rotundy svatého Jiří, kterou jsme téměř neviděli, kde mě poté, co mě zařekla, abych si tam proboha nezlomil nohu, neboť jí nebylo jasné, jak by mě odtamtud odvlekla, poučila, že zdejší sodaliticko nefelínický čedič obsahuje kromě olivínu i magnetovec, což způsobuje lokální magnetické anomálie, v důsledku čehož lze na Řípu pozorovat výchylky střelky kompasu, což pro mě jakožto absolventa prvního ročníku Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy na Katedře hydrologie a stavební geologie bylo bezesporu velmi přínosné, přičemž celý výlet byl ukončen v jakési restauraci nevalné úrovně v Roudnici nad Labem, kde jsem jí během krátké procházky centrem města tvrdošíjně tvrdil, že ta řeka protékající pod mostem dole pod Karlovým náměstím je Vltava, což mi nevěřila a na což odpověděla odzbrojující otázkou: „Proč se tedy tohle městečko jmenuje Roudnice nad Labem?“ Zažili jsme tam také první sníh přicházející zimy a během toho poměrně hustého sněžení jsme odjeli autem do Prahy, kde jsem ji vysadil před na Malé Straně před domem, kde bydlela.

Mne ty její výčitky ohledně té mé poznámky na Facebooku, který se ji týkal pouze okrajově, mrzely, protože jsem se jí nijak nechtěl dotknout a vlastně jsem byl přesvědčen, že jsem jí tím nijak neublížil. Dosti mě zarazilo, že mi o tom nic neřekla předešlého dne, když jsme byli navštívit paní doktorku Kupkovou, protože z toho, co mi řekla, vyplývalo, že o tom vědět musela, což jsem jí také i řekl. Nechtěl jsem ale, aby to vyznělo jako výčitka. Nic jí ale nebránilo, aby se mi o tom nezmínila už dřív a celá věc by se dala dát do pořádku bez zbytečných emocí. Bezesporu to předvolání bylo určitým katalyzátorem celé téhle nepříjemné záležitosti. Omluvil jsem se jí a řekl jí, že mě to moc mrzí. Nevrle odsekla, že to, jestli mě to mrzí, nebo ne, není podstatné, že podstatné je, že jsem ji tím poškodil a že není žádný policajt, aby mě neustále hlídala. Ještě dodala, že je na mě strašně naštvaná. Bylo mi líto, že je na mě naštvaná, ale její argumentace mi přišla lichá. Říkal jsem si, že mezi přáteli existuje určitá otevřenost, kdy si mohou říct, že jim něco vadí. Vždycky se přeci někdo může nechtěně dopustit určitého faux pas, aniž by tím zamýšlel něco zlého. Tohle si přátelé mohou mezi sebou v klidu vysvětlit. Stačí, když si například řeknou: „Tak tohle od tebe nebylo příliš chytré!“ Ale když to v sobě někdo dlouho nosí a pak se to spojí ještě s něčím dalším, může dojít k výbuchu, který vlastně toho, komu to vadí, může naprosto paralyzovat nebo i poškodit. Ale to jsem jí raději ani neříkal. Nechtěl jsem to řešit. Byl jsem z toho rozmrzelý, smutný a nesvůj.

Během dne mi ještě poslala esemesku, že je na mě strašně naštvaná a že neví, jak v tomhle stavu bude působit na tom Barrandově, kam měla jít kvůli tomu natáčení. Když jsem to četl, napadlo mě, jestli není náhodou psychicky labilní. Předtím mě to nikdy nenapadlo. A její předešlé výtky jsem pokládal za určitou formu přecitlivělosti, která mi někdy přišla až chorobná. Hodně by to vysvětlovalo. Určité indicie psychické labilnosti jsem u ní postřehl již dříve, ale nepřikládal jsem jim žádný význam. Konec konců se mi v minulosti přiznala, že kdysi vyhledala pomoc kvůli nějakým blíže nespecifikovaným psychickým potížím. Večer se pak ukázalo, že celá věc s tím tancováním ve filmu byla zrušena a oněch slibovaných dva tisíce korun se jaksi rozpustilo v nenávratnu. Opět mě to mrzelo, protože jsem věděl, kolik na tom strávila času a jak si na to vlastně i stěžovala, že kvůli mizerným dvěma tisícovkám, které dosti potřebovala, musí trávit několik večerů, kdy by se mohla věnovat daleko užitečnějším věcem. Dokonce byla i u kadeřníka, kde si nechala udělat účes ve stylu padesátých let. Měl jsem se s ní setkat a ona mi napsala esemesku: „Zdrzim se. Jsem tady u kadernika a hlavu mam v susaku.“ Nejdřív jsem si nemohl vybavit, co je to „susak“, pak mi došlo, že myslí asi sušák, a až po chvíli jsem si vzpomněl, že je to ta komická obrovská helma, do které ženské u kadeřníka strkají hlavu. Připomnělo mi to moje dětství, kdy jsem chodíval s matkou ke kadeřníkovi, kde pak seděla s hlavou v sušáku a obvykle si četla jakýsi časopis jako ostatní ženy v kadeřnictví. Adéla pak vypadala dost legračně, když se mi předvedla. Radil jsem jí, že by se tomu jednání ze strany té castingové agentury měla nějakým způsobem bránit. Požádal jsem ji, ať mi k tomu sdělí nějaké další podrobnosti, že bych mohl napsat někam jako advokát nějaký dopis a že bych z té agentury mohl vyrazit nějaké odškodnění. Alespoň nějakou malou kompenzaci. Ale bohužel nic mi neřekla. Pak jsem neměl čas se tím zabývat a celou věc jsem pustil z hlavy. Následujícího dne jsem se věnoval svým pracovním povinnostem, mohu-li to tak říci. Stejně jsem z toho měl podivný pocit.

Toho dne jsem se z kanceláře vracel domů až pozdě večer. Musel jsem jet metrem a tam se mi přihodilo to, co jsem popsal ve shora uvedené povídce, či spíše anekdotickém příběhu. Někdo po mě hodil pětikorunu a pak jsem měl tu konverzaci s tím žebrákem, kterého jsem myslím popsal dosti věrně, byť vágně. Zbytek jsem si vymyslel a napsal to ještě ve vlaku metra, kterým jsem jel do konečné stanice Zličín. Autobus mi vůbec neujel a jediné, co jsem toho večera pil, byl zelený čaj. Zbytek – to jest bar U krvavý dásně, jakož i další rekvizity, abych tak řekl – jsem si vymyslel. Docela mě to bavilo. Povídku jsem poslal Adéle e-mailem ještě z  metra, co ona na to. A skutečně mi pozdě po půlnoci odepsala, že se jí ten nápad líbí, že je vtipný, ale že neví, jestli stihne ten termín. Navíc mi napsala, že se seznámila s fantastickým člověkem, s nímž by mě chtěla seznámit, neboť pracoval s mým otcem. To, že se jí líbila ta povídka, či spíše ten scénář, mě docela potěšilo, a ještě pak pozdě v noci jsem tu věc přepsal. Pak jsem to ještě několikrát přepsal, aby to mělo jakous takous formu. Neustále jsem ji mailem posílal nové a nové verze.

Vyjádřil jsem se pozitivně i ohledně toho jejího nového známého, i když jsem tím byl poněkud zaskočen. Moc jsem se s nikým nechtěl bavit o mém otci. Prakticky jsem ho neznal. Zemřel před více než třiceti lety. Pamatuji si dobře, jak mi to matka někdy před Vánoci v roce 1985 oznámila. Byli jsme tehdy nakupovat dárky v kalifornském Carmelu, kde blízko žila. Matka mi ukázala výstřižek z československých novin na mizerném papíře s ještě mizernějším tiskem, kde byla krátká zpráva o jeho smrti. Poslala nám ho matka mého nevlastního otce z Prahy. Byl jsem z toho špatný. Ale brzy jsem se z toho vzpamatoval. Poté, co se naši rozvedli, stýkal jsem se s ním pouze sporadicky, čímž neříkám, že bych ho neměl rád. Pro mě to byla uzavřená kapitola, ke které jsem se nechtěl vracet. Trošku mě příští den vylekalo i to, že mi Adéla řekla, že by chtěla spolu s tím svým novým známým zařídit, abych se sešel i se svým nevlastním bratrem, o kterém jsem vlastně ani pořádně nevěděl, že existuje. Otec mně o něm nikdy neinformoval a je docela možné, že pro své mlčení měl určitý důvod. Ale spíš asi ne. Byl to bordelář. Jako já, i když já jsem asi menší bordelář. Nebyl jsem si jistý, jestli je to dobrá věc pro nás oba, myslím pro mě a pro toho nalezeného nevlastního bratra, abychom se setkali. Tím neříkám, že bych si o něm myslel, že je to špatný člověk. Z Adéliny strany mi ten její způsob, jakým o tom mluvila, přišel naivní, protože bylo zjevné, že s těmihle záležitostmi nemá vůbec žádné zkušenosti a ani nebyla schopna pochopit, že bych z toho mohl mít rozpačité pocity. V naší rodině totiž existoval už jeden precedent v podobě jednoho bratra, který se po létech vynořil z Chorvatska. Skončilo to soudním sporem. Navíc bylo jasné, že vůbec netušila, že vím o existenci dvou nevlastních bratrů, zatímco ona jen o tom jednom. Sdělil jsem jí jména svých nevlastních bratří. Podle ní to ale nebyl ani jeden z nich. To by však znamenalo, že by se jednalo o třetího bratra. To by samozřejmě mluvilo již samo za sebe. On ten můj tatík byl pěkné číslo! „But one has to take it with a grain of salt,“ říkají Američané. O existenci těch prvních dvou jsem věděl ze spisu Státního notářství, kde probíhalo dědické řízení, který se mi dostal do rukou už před lety. Říkal jsem si ale, že ta logická úvaha, na základě které jsem si vydedukoval toho třetího bratra, je příliš vratká. V dědickém řízení o mě také nepadlo ani slovo, přestože v matrice můj otec byl zapsán jako můj otec. Byl jsem sice emigrant, ale to se tehdy řešilo tím, že se doručovalo vyhláškou na nástěnce Státního notářství, a kdo se ve třicetidenní lhůtě nepřihlásil, měl smůlu. Pokud jde o toho nevlastního bratra, brzy jsem začal tušit, o koho by mohlo jít. Moje matka se o tom zmínila před několika lety. Úplně jsem na to zapomněl. Ale pak mi cosi řeklo, že to setkání s tím bývalým spolupracovníkem mého otce by zase nemusel být až tak špatný nápad, ale určité procento pochyby mě stále nahlodávalo.

Příští den jsem se s Adélou setkal na jakési vernisáži. Cestou z galerie mi řekla, že sice těm lidem z toho časopisu napsala, že bude připravovat ten komiks, ale že jim nemůže potvrdit, že to bude v pondělí k dispozici. „Přece jim nemohu napsat, že jim to dodám, když to nemám hotové,“ řekla mi. To mě poněkud zarazilo. Říkal jsem si, že na vytvoření kreseb je dost času, že schopný výtvarník by to mohl sfouknout přes víkend. To vím z domova, protože moje matka je výtvarnice a s takovými věcmi nemá potíž. Teď tedy trochu ano, protože si ošklivě zlomila pravou ruku. Adéla ale zjevně měla jiné priority a já jsem měl dojem, že se z její strany jedná o určitý druh oblomovštiny. Možná si ale jen nedůvěřovala a ten nedostatek sebedůvěry ji paralyzoval. Ale u sedmapadesátileté ženské bych předpokládal, že už se s tímhle problémem umí poprat.

Možná v tom bylo i něco jiného, ale to je jedno. Vždycky se počítá výsledek. Ať to bylo, jak to bylo, vyšlo to na stejno a byla to škoda, jednak proto, že jí takhle uteklo tři tisíce korun, které potřebovala jako sůl, ale především proto, že příležitosti se prostě neopakují. Ale asi bych se měl vykašlat na tohle přihlouplé moralizování. Samozřejmě, že jsem se pídil po osudu onoho scénáře a o tom, jak to bude s tím komiksem. A zároveň jsem cítil potřebu vyjádřit své pocity stran toho možného setkání s mým nevlastním bratrem. Neváhal jsem a Adéle jsem napsal rozsáhlý traktát ohledně naší rodiny a roli mého otce v tomto základním stavebním kameni lidské společnosti. Nevycházel v něm příliš vábně a mám dojem, že se mi podařilo sdělit můj více méně vlažný vztah k jeho osobě, což možná bylo přeci jenom poměrně dost přitažené za vlasy, protože on až takovou negativní postavou v mém životě nebyl a já jsem mu odpustil, pokud tu bylo, co odpouštět, už dávno, ještě v dobách, když mi jako sedmnáctiletému gymnasistovi předával alimenty ve vinárně U Šuterů a kdy u toho stačil vypít láhev červeného vína, nebo dvě, někdy snad i víc. Nicméně jsem se vyjádřil dosti pesimisticky ohledně možného setkání s novým bratrem, kdy jsem si dovolil Adéle sdělit, že mi v tomto ohledu přijde naivní. Odpověď jsem dostal v sobotu. Nejdříve mi napsala, že ji to unavuje, když ji osočuji z naivity. Jako kdybych záměrně útočil na její osobu. Ale to byl nesmysl. Tenhle způsob uvažování, kdy lide berou skoro všechno jako útok na vlastní osobu, mi přijde hloupý a často svědčí o tom, že si nejsou sami sebou jisti a že mohou být trošku labilní a nevypočitatelní. Navíc mi nebylo zcela jasné, jak je možné někoho osočovat z něčeho, za co nemůže. Druhé sdělení už bylo poněkud lepší, a to, že bych se neměl bát toho setkání. Tolik tedy ty pozitivní zprávy. Pokud jde o osud toho komiksu, tam to bylo horší. V neděli jsem se dovolil zeptat prostřednictvím textové zprávy, jaký je tam vývoj, na což mi bylo odpovězeno, abych laskavě neotravoval a raději poslouchal Rádio Impuls. Na toto jsem si dovolil odpovědět, že se jednalo o zdvořilý dotaz stran osudu toho komiksu, protože mám pocit, že jsem se v té věci přeci jen angažoval a že jaksi mám právo vědět, co se děje na této frontě. Nějakým způsobem to přeci jen zafungovalo, neboť v pondělí odpoledne jsem obdržel odpověď, že neví, co s tím komiksem bude, že je teď v Mikulově a že se zabývá jinými věcmi.

Zkrátka a dobře Adéle  se podařilo vytvořit situaci, kdy ji vlastně nechci vidět a kdy je mi naprosto jedno, co se s ní stane, co si o mě myslí, a jaké budou její další osudy, protože je ve své nebetyčné hlouposti totálně zahleděná do svého prázdného já, v němž se může oddávat svému nihilismu.

A budiž ji to přáno, přátelé!

_______________

Takhle bych ten příběh ukončil původně. Jenomže život nenabízí vždycky jasně definované konce, u nichž je možno tak pěkně moralizovat. Někdy se může stát, že tam, kde si jeden den myslíme, že už všechno skončilo, že už není, co dodat, se můžeme hluboce mýlit, protože cit často zůstává, někdy sice pozměněn, ale přesto zůstává, a životní příběh se odehrává dál, byť poněkud transformován do jiné podoby, která se svým základním tvarem ani nemusí tolik lišit od té předchozí trajektorie. Někdy tedy…

Adéla se později přiznala, že komiks neumí, že je to žánr, který jí – tak říkajíc – nesedí. Měl jsem z toho pocit, že jí chybí kreslířská zručnost, kterou tenhle žánr asi vyžaduje. I když to je názor pouhého laika. Nechci hovořit o něčem, o čem toho moc nevím. Nechci činit žádné soudy stran jejího talentu. „Nesuďte druhé, abyste nebyli souzeni,“ praví se v Evangeliu svatého Matouše. Musím se přiznat, že mi dala některé své obrázky a ty se mi celkem líbily. A nakonec i mé matce se líbil její Novoroční pozdrav z Mikulova, který nakreslila. Takže ji nemám právo odsuzovat za to, že jí nějaký žánr prostě nesedí. Ono je to asi jako, kdybychom chtěli po nějakém spisovateli milostných románu, aby napsal detektivku. Také by se asi ošíval. Případně ošívala, neboť tomuto žánru se věnují převážně ženy.

Pokud jde však o lidský příběh samotný, výsledný dojem je stále stejný. Prostě mi jaksi vadil onen určitý přezíravý postoj k mé osobě z její strany, když jsem se jí snažil pomoci. A později jsem nabyl dojmu, že mě pomalu začíná podvědomě nemít ráda – nechci říkat přímo nenávidět, to by bylo asi příliš silné slovo. Bylo to asi tím, že jsem ji nevědomky upozornil na tenhle její domnělý nedostatek, který jsem osobně za žádný nedostatek nepovažoval. Ale z toho, že ten komiks nevytvořila, jsem byl zklamán. Uvolnilo to ve mně určitou kousavost vůči ní, i když se na tom také velkou měrou podílel i ten její způsob jednání se mnou, v němž začínala hrát určitou úlohu přezíravost a povýšenost. Později jsem si uvědomil, že jsem se podílel na odhalení více podobných domnělých nedostatků, i když z mé strany to bylo vždycky nechtěné, naopak vedené snahou jí pomoci. Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že její duše byla nějakým způsobem poškozená. To byl bezesporu problém, přičemž tím skutečným problémem, nebyly ony domnělé nedostatky, ale spíše to, že musela být někdy sžírána určitým pocitem vlastní nedostatečnosti. A tedy paralyzována.

Kdysi to krásně popsal Guy de Maupassant v románu Bel-Ami, česky Miláček, kdy se – tuším ve druhé kapitole – hrdina příběhu Georges Duroy, v této části knihy stále ještě bezvýznamný úředníček s malým platem, živořící na pokraji společnosti v chudém předměstí Paříže, vypravuje na večeři ke svému budoucímu šéfovi a obléká se do večerního obleku z půjčovny. Ve svém skrovném bytečku si uvědomuje pouze nedostatky svého společenského oděvu a jeho mysl se soustředí pouze na tyto nedostatky. Nic víc už není schopen vidět. Má pocit, že na něm musí každý poznat, že oblek je z půjčovny a že je z nižší společenské vrstvy. Necítí se dobře a je sžírán tímto pocitem osobní nedostatečnosti, až do okamžiku, kdy přijde do domu, kde se pořádá ona večeře a v něm sám sebe zahlédne v zrcadle na schodišti, kdy sám sebe nepozná, protože v zrcadle proti němu kráčí dobře oblečený pán z vyšší společnosti.

Adéla měla tu smůlu, že se v takovém zrcadle pravděpodobně nikdy neviděla, případně pokud ano, tak velice zřídka a na kratičký okamžik. Pomoci nastavit takové zrcadlo mohl někdo blízký. Je pravda, že ze začátku jsem se o to snažil, aniž bych tušil, že takové zrcadlo vůbec potřebuje, což mi pomalu začínalo docházet. Avšak k tomu, aby někdo mohl někomu nastavit takové zrcadlo, je třeba dvou. Ten, komu se takové zrcadlo nastavuje, musí minimálně chtít, aby mu ho někdo nastavil. A to nemusí být snadné. Můžete se ptát, proč by měl někdo odmítat cizí pomoc, ale právě, že je to ten pocit osobní nedostatečnosti, kterému se za určitých okolností může nehezky říkat také komplex méněcennosti a jenž může vyvolat v tom, komu má být pomoženo reakce, které se mohou zdát tomu, kdo chce nastavit to zrcadlo, naprosto iracionální, někdy dokonce až nepřátelské. A s rostoucí četností takových iracionálních nepřátelských výpadů, klesá ochota pomáhat. Vcelku je to takový smutný bludný kruh.

Jinými slovy pomoc takovým lidem nemusí být jednoduchá a mě po půlroce, kdy mi házela konstantně klacky pod nohy, začínala docházet trpělivost. A povaha našeho vztahu se změnila z původně harmonického přátelství v jakési zvláštní partnerství, v němž se čím dál více energie vydávalo na to, aby to jakžtakž fungovalo, i když ve zpětném pohledu musím říci, že ani v těch posledních fázích to nebylo zase až tak špatné, a musím přiznat, že tam byly velice hezké momenty, kdy nám bylo jasné, že se máme rádi.

O nějaké dva měsíce později se přihodil onen podivný incident s tím mailem o červené čepičce. Začalo se to odvíjet z původně přátelské konverzace, kdy mi nejdříve poslala fotografii své dcery. Fotografii jsem pochválil a napsal jí, že jsem byl u zubaře. Ona mě upozornila na jakýsi rozhlasový pořad s Arnoštem Goldflamem a podivila se, co mi to dělali zase se zuby. Také si postěžovala, že se stále necítí dobře a že se nemůže zbavit té chřipky, kterou chytila někdy v prosinci. Odepsal jsem jí, že doufám, že se brzy uzdraví a že tentokrát mi zub netrhali, ale naopak, že mi zasadili do čelisti šroub, na který mi o několik měsíců později nasadí zubní implantát. Ještě jsem ji informoval, že jsem večer předtím ve vlaku ztratil červenou pletenou čepici. Poslal jsem jí fotografii portrétu mé sestry Aničky, který namalovala má matka a pak ještě jeden obrázek, který namalovala. K tomu obrázku Aničky jsem připsal, že jsem přišel právě o takovou červenou čepičku, jako má moje drahá sestřička na tom obrázku. Jinak jsem ty obrázky nekomentoval. Adéla mi poslal esemes, že to stačilo, ať jí nic dalšího neposílám, že jí to mate. Nebo něco v tom smyslu. Tomu jsem moc nerozuměl a na další maily jsem se ten den vykašlal. Stejně mi došla inspirace a měl jsem na práci jiné věci. Ale příští den dopoledne mi to nedalo a přeposlal jsem jí ještě jednou ten portrét Aničky, protože mi ten obrázek přišel hezký a chtěl jsem se s ní o něj podělit. Připojil jsem k němu následující text, ve kterém odrážela má obava ohledně toho, jak se cítí: „Předpokládám, že jsi předešlé dva maily vymazala, jak je tvým zvykem, aniž bys to otevřela, protože tvá Psyché to nezvládá. Stálo tam, že když čepičku, tak takovou červenou jakou nosila má sestřička Anička a že tohle je ta naše rodinná Amerika a k tomu byly přilepený dva obrázky mé drahé matičky, které ona namalovala kdysi a které visí na jejím sídle na Obořišti. Duše ztrápená, kdy se nám uzdravíš? Jsem z tebe smutnej. Šroub v čelisti už mě tolik netrápí… .“ A pak přišla ta její prazvláštní reakce, kdy mě osočila, že ze mě zase čiší zlo. Napsala mi: „Uz zase zacina ten divnej psavej teror? Proc mi tohle vůbec posilas??? Mazu vse a nic mi nepis, nemam tohle zlo v tobe rada.“ Pak mi ještě na mou námitku, že ve mně žádné zlo není, odepsala: „Je Petre, precti si co za nesmysly uz zase pises, vis, me to cele divne v tobe za to nestoji, nestoji to za to. Nicis sebe ale i kolem sebe. Ja chci sve zdravi a ty vnasis divno, neprijemno. Jsi tak nestastny, ale odhod to od sebe a nepis mi to, citim toho hodne a je to smutny. Srouby do hlavy si nenasazuj, je to jen civilizacni zlo, proto je telo zase vyhazuje. Vypadne ti stejne.“ Vůbec jsem té její reakci nerozuměl. Skutečně se mě to silně dotklo. Cítil jsem se ukřivděn a přišlo mi to jako velká nespravedlnost z její strany. Zlo jsem v sobě určitě neměl. A už vůbec jsem nic takového šířit nechtěl. A terorizovat jsem ji také nechtěl. Jen jsem chtěl vyjádřit určitý soucit, což ona zjevně nepochopila. Nešťastný jsem také nebyl. Nikoho jsem ničit nechtěl. Vždycky jsem se jí snažil pomáhat. A také jsem jí i pomáhal. Teď ve zpětném pohledu si uvědomuji, že jsem to měl nechat být, protože bylo jasné, že Adélu nelze brát vážně. Tu šlo snad jen tiše politovat. Takových iracionálních ataků jsem z její strany zažil ale víc. A mě najednou ruply nervy. Už jsem toho měl dost. Naposledy jsem něco takového dostal, když jsem se jí snažil objasnit jakýsi právnický termín týkající se onoho předvolání kvůli Vaškovu soudu. Tehdy mě také nařkla z toho, že mi přestává rozumět a že cítí, že se jedná o útok z mé strany. Tenkrát jsem jí hned zatelefonoval, ať proboha neblbne, že jsem jenom opsal definici z nějakého odborného slovníku, že se vůbec o něco takového ani nemůže jednat. Dlouho jsem s ní hovořil. Byla v nedobrém psychickém stavu. Měla existenční potíže. Nevěděla si rady s některými praktickými záležitostmi. Věci se jí nedařily. Určitým způsobem jsem ji chápal a bylo mi jí líto. Žila ve stále nejistotě. Nevěděla, jak dlouho jí vydrží ta práce v tom museu, pro které pracovala. Bohužel ale někdy jsem ta její nařčení těžce snášel a ve své prchlivosti jsem na ně špatně reagoval. Někdy jsem se unáhlil, čehož jsem později litoval. Pokud jde o možný motiv toho jejího posledního výpadu, možná by se dal spatřovat právě v tom Aniččině portrétu, který jsem jí zaslal. Mimochodem, matka říká, že když to tenkrát před mnoha a mnoha lety malovala, že milá Anička byla neskutečným způsobem zhulená. Proto má asi ten výraz ve tváři, jaký má. Možná, že při pohledu na ten portrét mé zhulené sestřičky, který jsem měl tak rád, Adéla zcela zbytečně pocítila pochyby o sobě a svém malování, a to, že takhle malovat nikdy nebude a neumí. Nevím. Ale vzhledem k tomu, že mi předhazovala ještě ty další věci, že jsem nešťastný a že ji tím ničím a tak dále a tak podobně, musím říci, že ty motivy byly asi komplikovanější. Nechce se mi o tom nijakým způsobem spekulovat. A v téhle konkrétní věci mi o svých pocitech nic neřekla. A já jsem ji ani už nechtěl poslouchat. Byl jsem podrážděný. A proto jsem jí napsal tu pitomou nelogickou větu, či spíše fragment: „Jsi to posrala!“ A pak ještě přidal tu doušku, že příští den půjdu učinit na Policii ČR oznámení na ní a na Vaška, že plánovali krádež u nich v museu, což byl už úplný úlet, který se nedal brát vážně. Napsal jsem ho hodně pozdě v noci a načasoval to, aby ji to přišlo až ráno. Pak jsem usnul a ono ji to přišlo, ještě než jsem se vzbudil. Ironií osudu jsem se na to ráno díval už jinak. Ale stalo se! Chápu, že jsem ji tím rozjitřil. Stejně jako chápu tu její poznámku týkající se mého duševního zdraví, kterou si dovolila napsat mé ženě. Ale v každém případě, když jsem jí psal ten mail a k němu přiložil tu fotografii, nemohl jsem vůbec tušit, že se dopouštím nějaké chyby. Asi jsem to hloupě formuloval, ale určitě se na to nemuselo reagovat tímhle způsobem. Inu, vztah s Adélou byl jako procházka po minovém poli. Ona byla skutečně psychicky labilní a moje prchlivost jenom přilévala olej do ohně.

A náhle jsem si uvědomil, že mě Adéla těmi svými nesmyslnými iracionálními ataky vysiluje a ubíjí. Ale přes to přese všechno ji mám stále rád, i když mě někdy dokáže vytočit do běla. Ale už si nejsem tak jistý, jestli ji mám stále tak rád jako dřív. Něco se mezi námi pokazilo.