Příběh o požehnání

Přátelé, tak jsem byl před nedávnem na jakési vernisáži výstavy fotografií o Tibetu. Ale nejednalo se jen o výstavu fotografií, ale i o povídání o Tibetu. Přítomen byl dokonce i láma Erang rinpočhe. 

Tento pán je 11. reinkarnací lámy. A bylo to poprvé, co přijel do Evropy, a to rovnou až do Čech, kde – jak jsme byli ujištěni – se mu hodně líbilo. Předtím byl jen v Nepálu a Indii. A byla to pro něj velká událost. A musím říci, že i pro nás, co jsme tam byli. V každém případě se za nás za všechny pomodlil, abychom se všichni ve zdraví dožili vysokého věku. Také nás očistil od všeho zlého. Obřad se konal s bubínkem. Každý jsme od něj dostali požehnání, což je vlastně takový mírně kýčovitý náramek, který teď nosím uvázaný kolem zápěstí na levé ruce. Uvázal mi ho sám láma Erang rinpočhe a požehnal ho tím, že ho pofoukal.

Den to byl ale náramně složitý a krátce nato jsem šel na jinou vernisáž, jak už to v mém životě chodí. Opět se jednalo o výstavu fotografií. Tentokrát Vladimíra Ambrože. Výstava byla pojmenovaná Akce. A o akce se také i jednalo. Fotografie byly z dob normalizačních, tedy z bývalého Československa. Vernisáž to byla se vším všudy, takže jsem do sebe nalil poměrně dost vína. Ale to až poté, co jsem si vše pozorně prohlédl a vyslechl všechny projevy. Byly i chlebíčky. Ale dost mastné, takže jsem si je odepřel. A jak jsem tak pomalu srkal to poměrně slušné bíle víno, začínal jsem si uvědomovat, že jsem byl ráno u zubaře, což znamenalo, že jsem do Prahy přijel autem.

„No jo, ale co teďka?“ říkal jsem si. Nakonec jsem došel k závěru, že volky nevolky tím vozem budu muset jet. Navíc jsem slíbil své drahé ženě, že ji svezu. A má drahá polovička, chtěla pohodlí a také chtěla zavést na hostivické nádraží, protože tam o několik hodin předtím zaparkovala své auto. No tak jsme tedy jeli. V Hostivici jsem vysadil ženu na nádraží a pak pokračoval k nám domů. Ale na křižovatce před Lidlem jsem udělal určité automobilistické faux pas, protože jsem si nevšiml chodců na přechodu. Už byla celkem tma a přiznávám se, že ve tmě špatně vidím. Vše ale dopadlo dobře; podařilo se mi včas zastavit. Inu, mám přeci jen celkem rychlé reflexy. Nikomu se nic nestalo, a to bylo to nejdůležitější.

Pokračoval jsem v jízdě, když tu jsem si za sebou všiml auta s majáčkem. Blikajícím. Pronikavě modře. Byla to Městská policie. Nezbylo než zastavit a odevzdat se do rukou božích. Přísně se mě ptali, co jsem to tam prováděl na té křižovatce před Lidlem. Odvětil jsem, že jsem ve tmě ty chodce neviděl, ale že jsem včas zastavil, takže se nic nestalo. Měšťáci mi zkontrolovali doklady. A pak přišla ona obávaná otázka: „Pane řidiči, pil jste před jízdou?“ „Vůbec ne,“ odpověděl jsem sebejistě. Vystoupil jsem. Myslím, že jsem působil celkem důvěryhodně. Strážník mi podal přístroj na měření obsahu alkoholu v krvi a vysvětlil, jakým způsobem mám foukat do plastové trubičky, kterou přede mnou rozbalil. S chutí jsem se tedy zakousl do trpkého jablíčka – abych užil otřepané fráze z jakéhosi dnes již zapomenutého mravoličného českého románu pro mládež. Strážník chvilku zkoumal přístroj a pak vyhlásil verdikt: „Pane řidiči, nadýchal jste 0,59 ‰. Musíme zavolat státní policii.“ Odevzdaně jsem pokrčil rameny. Strážníci zavolali Policii ČR: „Zadrželi jsme podnapilého řidiče.“

Poněkud smutně jsem se opřel o auto a čekal na příjezd Policie ČR. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Bylo mi jasné, že dostanu zákaz řízení motorových vozidel, určitě na šest měsíců jako moje úhlavní nepřítelkyně Háta, která někdy v loni na Vinohradech nadýchala nějakých 0,39 ‰. Svým způsobem to nebyla ani tak její chyba. Krátce se objevila na oslavě narození dítěte, které shodou okolností pomohla přivést na svět. Ten porod mi barvitě vylíčila. Všichni jí v tom baru nabízeli panáka. Vím, že jsme ten přestupek spolu řešili. Vymýšleli jsme různé věci, ale nakonec to nebylo nic platné, protože se toleruje všechno pod 0,25 ‰, jak mi Háta sdělila po návštěvě příslušných úředníků. Vysvětlila mi, že těch 0,25 ‰ představuje chybu přístroje. Přesněji měřit prý nedokáže. Háta dostala rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel někdy v listopadu. To už jsme byli na válečné stezce. Tedy vypravila se na ni nejdříve ona, já ji pak následoval. To o tom, že ji ten zákaz přišel poštou, mi řekl kolega, kterého navštívila. Dle jeho vyjádření se cítila poněkud ukřivděná, neboť byla přesvědčená, že s autem nedělala žádné psí kusy, z čehož dovozovala neoprávněnost rozhodnutí příslušného úřadu, ale kolega jí na to opáčil pokrčením ramenou, řka: „Ale je to furt těch 0,39 ‰…“ Čímž to pro něj bylo jasné, zatímco mé úhlavní nepřítelkyni patrně asi ne.

Ale já jsem ji překonal, neboť jsem nadýchal o dvě desetiny promile více. Tedy byl jsem na tom hůř. „Sakra! Sakra!“ říkal jsem si: „Jak se budu dopravovat do vzdálených míst? To abych zapomněl na prodej nemovitostí.“ Musel bych se dopouštět trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. To se mi nechtělo. Sice jsem od někoho slyšel, že Háta se tohoto trestného činu musela dopustit minimálně v jednom případě, kdy se svým vozem jela přes půlku republiky, ale jestli to byla pravda, nevím. Ale pokud jde o mou osobu, hrozba podmíněného trestu se mi moc nelíbila. Nebyl jsem si ani jistý, že v tomhle případě platí ono: risk je zisk. Také jsem si vzpomněl, že když mi bylo řečeno, že má úhlavní nepřítelkyně tento trestný čin někdy opakuje, že bych ji mohl hájit i u soudu, kdyby ji chytili, neb mi bylo řečeno, že nad ní přeci držím ochrannou ruku a že jsem takový ten, jak se anglicky říká, a friend in need, a friend indeed, který jí čas od času vytrhne trn z paty – jak se někdy říká. S úsměvem sobě vlastním jsem na to odvětil: „Ano, v závěrečné řeči bych sdělil soudu, po vzoru francouzských advokátů hájících své mandanty v hrdelních procesech za Velké francouzské revoluce, že neznám dostatečně přísný trest pro svou mandantku.“

Jak se mi tohle všechno honilo hlavou, přijela Škodovka Policie ČR. Vystoupili dva černě odění pánové. Policisté. „Dobrý večer, pane řidiči, pil jste?“ oslovili mě. „Dobrý večer, měl jsem odpoledne skleničku vína,“ připustil jsem. „Aha,“ řekl jeden z nich. „Tak mi sem dýchněte. Foukejte po celou dobu signálu.“ Zakousl jsem se opět s chutí do trpkého jablíčka, abych opět užil onu jalovou frázi. Když jsem byl hotov, policista nám ukázal přístroj. Spolu s měšťáky jsme ho všichni sledovali. Na displeji dlouho svítil nápis ANALYZUJI. Pak se objevila hodnota měření: 0,00 ‰. „Nula, pane,“ řekl poněkud udiveně policista. „To není možný!“ zvolal městský strážník. „Za pár minut to změříme ještě jednou,“ rozhodl policista, aby uklidnil měšťáky. A nakonec sebe taky. O několik minut později jsem opět foukl do přístroje a opět mi bylo naměřeno 0,00 ‰.

Strážníci městské policie potichu sedli do auta a jaksi zmizeli. Dalo by se říci, že po anglicku. Chvilku jsem tam ještě stál s těmi dvěma policisty. V mém případě ale jedno pochybení odhalili. Měl jsem propadlý řidičák. Dostal jsem 200 Kč pokuty. Na místě jsem je zaplatil. „Když si uvědomíte, co vám hrozilo, pane řidiči…“ poznamenal jeden z těch policistů. „Tak jste měl celkem štěstí…“

To jsem tedy měl…

Nasedl jsem do auta a vyrazil k domovu. „Asi v tom všem má prsty to tibetský božstvo,“ shrnul jsem to na závěr, ještě než jsem zabočil do naší ulice. S povděkem jsem si vzpomněl na Eranga rinpočhe a opět si vybavil moment, kdy mi pofoukal požehnání, když mi ho zavazoval.

„Ale nesmí se to zneužívat,“ řekl jsem si.