Příležitost

Tak si říkám, co je to ta příležitost a jak ji člověk pozná. V dnešní době si lidé představují příležitost v podobě pracovního pohovoru, nebo setkání s atraktivní krasavicí, případně krasavcem. 

Dnes je všechno zploštělé a myslím, že lidé jsou tím určitým způsobem ochuzeni.

U mě se příležitost začala pomalu ukazovat, nenápadně. V létě 1979 jsem se sešel s přítelem Ledním Medvědem v jedné kavárně někde v okolí Staroměstského náměstí. Už si ani nepamatuji jeho skutečné jméno. V hlavě mi uvízla po těch letech už jen ta přezdívka a to, že jsem se s ním scházel a poslouchal jeho mírně depresivní monology. Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem většinou nic neříkal. Asi to na něj působilo dobře a moje v západním Německu žijící tetička, která mě v Praze často navštěvovala, mi to schvalovala. Líbilo se jí, že se takhle hezky starám o kamaráda. Vím, že studoval na FAMU a že měl modrou knížku. Samozřejmě na hlavu. Jak jinak, že ano. Z toho měl tak trošku depresi, protože modrou knížku získal tak, že jeho otec uplatil nějakého psychiatra a pak snad i další lékaře, a on se bál, že se na to přijde a bude z toho průser jako Brno.

Ale toho letního dne se mi vůbec nechtěl svěřovat se svými neurózami. Ani mi nechtěl líčit zajímavé historky ze svého života. Místo toho přede mnou vytáhl Lidovou demokracii, kde kdesi na zadní straně byl článek o tom, že v Rumunsku se děje cosi zvláštního, že tamní vláda požaduje po československých automobilistech, aby za benzín platili západními valutami, což podle tehdy platného devizového zákona nebylo možné, protože československý občan v podstatě nebyl oprávněn vlastnit západní valuty a vlastnictví cizí měny bylo klasifikováno jako trestný čin. V článku se psalo, že z toho důvodu je československým automobilistům, kteří byli na dovolené v Bulharsku a kterých tam bylo nějakých 30.000, dovoleno cestovat zpátky do ČSSR přes Jugoslávii a že na tuto cestu nebude třeba výjezdní doložka.

„Tohle je zajímavý, co!“ zakřenil se na mě Lední Medvěd a já jen kývnul hlavou.

„Nechtěl by ses tam na to jet podívat, Honzo?“

„Já ti nevím…“ pokrčil jsem bezradně rameny.

O pár dní později se se mnou sešli kamarádi Jindřich a Petr. Měli úžasný plán. Pojedeme spolu do Bulharska, do Burgasu. Každý po své ose. O možné cestě do Jugoslávie jsme spolu nemluvili. Bylo domluveno, že se určitého dne v určitou hodinu sejdeme v Café Cuba, což byla kavárna, kterou Jindřich znal z minulého léta. Jak nám řekl, buď se plácal v moři, nebo vysedával v Café Cuba. Takhle tam strávil asi měsíc. Moc se mu to líbilo.

A tak se skutečně stalo, že jsem odcestoval do Bulharska. Původně jsem chtěl jet vlakem, ale nebyly jízdenky, neboť bylo léto a byla doba dovolených. A tak jsem si koupil do Sofie letenku. Ráno jsem si sbalil věci, zanechal v našem bytě strašný bordel a rozestlanou postel a vypravil se do Revoluční, kde byla kancelář Československých aerolinii, odkud mě autobus odvezl na letiště Ruzyně. Z Prahy do Sofie to trvalo asi dvě hodiny a bylo to daleko příjemnější než několikadenní plahočení vlakem.

Kupodivu v Sofii jsem hned druhý den potkal svého druha Petra, který tam byl se svou tehdejší přítelkyní. Tuším, že se jmenovala Jitka. O mnoho let později jsem se dozvěděl, že byla pilnou spolupracovnicí StB. Prý měla dokonce k dispozici konspirační byt a hodně lidí se ji podařilo zatáhnout do maléru. To jen tak na okraj.

Petr mi vykládal o své cestě do Bulharska. Řekl mi, že jeli spolu s Jitkou autostopem a že je vzal jakýsi Turek přes Jugoslávii. Měl automobil značky Mercedes a bratra v bulharské věznici, kde seděl za pašování drog.

„Teď se do tý Jugošky může, Honzo, jen tak bez ničeho,“ informoval mě Petr a dodal: „Nemyslíš, že by to mohlo vyřešit tu tvojí situaci?“

„Já nevím,“ povzdychl jsem. Na tyhle věci jsem nerad odpovídal. A abyste tomu rozuměli, ta moje situace spočívala v tom, že jsem v Praze žil sám. Matka byla s otcem už mnoho let rozvedená a žila v USA. Navíc byla provdaná za jednoho spisovatele, který z USA psal dopisy Gustavu Husákovi. Co v nich přesně stálo, nevím. To věděl jen on a JUDr. Gustav Husák, a jelikož jsou oba po smrti, už se to asi nedovím. Lichotky to asi nebyly. Někdy bylo otčíma možno slyšet na Hlasu Ameriky. Takže bylo jaksi naivní si myslet, že by mi Správa pasů a víz dala výjezdní doložku. Navíc mi to sdělila i jedna soudružka, která si mě předvolala na jakýsi pohovor do Bartolomějské ulice, kde mi nakonec odmítla napsat omluvenku do žákovské knížky se slovy: „Tady se omluvenky nedávají!“ Naštěstí moje profesorka třídní na gymplu nad tím neomluveným dopolednem mávla rukou a napsala do třídní knihy, že jsem si byl vyřídit jakési úřední záležitosti. Takže dnes vím, že výslech je úřední záležitost, i když on to vlastně výslech ani nebyl, vlastně jen takový přátelský pohovor. Díky jakýmsi skriptům, které odkudsi přitáhl můj kamarád Petr, jsem ale věděl, jak se taková věc provádí, neb šlo o jakousi rukověť kriminalisty, nebo estébáka. To podle toho, jak se to četlo. Nejdřív tam bylo napsáno, jak se provádí standardní výslech a pak následoval článek o tom, co vyšetřovatel u výslechu dělat nesmí. Těch rad, co vyšetřovatel dělat nesmí, tam snad bylo víc než těch rad, co se dělat může.

Žil jsem u tety, ale teta se provdala do západního Německa a její dcery tam skončily taktéž. Jedna se tam provdala a druhá se provdala, sice ne do Německa, ale nakonec se tam přeci jenom oklikou dostala. V důsledku toho se stalo, že jsem bydlel sám ve velkém bytě na Jungmannově náměstí 761/1 a bylo otázkou času, než mě z něj vyhodí. Začal jsem dostávat úřední obsílky z Národního výboru, v nichž se psalo cosi o tom, že bydlím sám ve velkém bytě a že bude nutno projednat otázku nadměrných metrů. Navíc když jsem byl na vojenské správě, jakýsi lampasák na mě ukázal jinému lampasákovi se slovy: „To je ten, co jsem ti o něm říkal.“

No takže ta situace nebyla jednoduchá a nad mou budoucností v ČSSR, která pro mne byla do té doby celkem poklidná, se stahovala určitá mračna.

Takže přítel Petr mi nasadil brouka do hlavy. Po čtrnácti dnech strávených v Burgasu jsem se s přítelem Jindřichem vypravil do Sofie, odkud jsme chtěli jet do Bělehradu. V Bělehradu jsme se měli sejít s Petrem a jeho přítelkyní Jitkou. Leč v Sofii jsme se dozvěděli, že ono otevření hranic s Jugoslávií již skončilo, protože ta záležitost v Rumunsku se nějakým způsobem urovnala a soudruh Nicolae Ceau?escu už po československých automobilistech nechtěl západní valuty. O Petrovi a Jitce jsme neměli žádné zprávy, protože jsme se v zájmu konspirace rozdělili na dvě skupiny.

Nicméně Jindřich a já jsme chtěli do Bělehradu. A s tím se nedalo nic dělat. Když musíš, tak musíš, jak se píše v jednom reklamním sloganu.

„Ty vole, tam přijedem na hranice a tam nás zabásnou!“ prohlásil Jindřich.

„No, ty vole, ale stejně bychom to měli zkusit, abychom si to pak nevyčítali,“ odpověděl jsem mu.

„No máš pravdu. Zkusit by se to mělo,“ rezignoval kamarád.

A tak se zrodil plán. Postavili jsme se na výpadovku, která vedla k jugoslávské hranici. Po chvíli nám zastavil jakýsi Francouz v automobilu značky kachna, což byl stařičký Citroën. Ten Francouz nám byl sympatický, protože měl vlasy po ramena a působil na nás dojmem, že vyznává alternativní životní styl. O tom jsem něco věděl, protože o pár let dřív mi jakýsi Olivier, jinak francouzský přítel mé sestřenice, daroval trojalbum z festivalu ve Woodstocku, kterého se prý údajně sám účastnil. Jeho vyprávění o festivalu ve Woodstocku mě velmi zaujalo a říkal jsem si, že bych se měl někdy účastnit podobné akce. Jinak Olivier mi také dal gramofonovou desku od Beatles s názvem Revolver. Tím si získal mé srdce.

A ten náš Francouz vypadal podobně. Jen se jmenoval François. My jsme mu byli asi také sympatičtí, protože jsme s sebou měli dva demižony vína, z nichž ten jeden už byl skoro vypitý. S Jindřichem jsme si řekli, že když nás mají zavřít, tak se bude lepší předtím pořádně opít, ať máme alespoň na to naše zatčení pěknou vzpomínku, i když kdyby k tomu skutečně došlo, tak bychom na to vzpomínali jinak, a určitě by to nebylo nic pěkného.

François nás upozornil, že víno si s námi dá až v Jugoslávii, protože tam bylo možné řídit a pít alkohol. To v Bulharsku nebylo možné.

A tak jsme se dostali na hranice. Při pohledu na strážní věže a několik metrů vysoký plot z ostnatého drátu se mi udělalo poněkud nevolno. Celník si vzal naše pasy a kamsi zmizel. Byl pryč hodně dlouho. A mě bylo jasný, že nás asi zavřou, protože to bylo všechno strašně divný. I François začínal mít obavy. Prý na hranici nikdy tak dlouho nečekal. A pak se ukázal celník. Vrátil nám naše pasy a Jindřichovi strašně vynadal, protože jeho pas byl na několik dílů. Ještě nám řekl, ať proboha už jedeme. A tak jsme překročili hranice, za kterými jsem si s François připili. A on se s námi rozloučil, protože jel do Niše, což nebylo směrem na Bělehrad.

No v Bělehradě jsem si s pomocí své v západním Německu žijící tetičky opatřil rakouské a západoněmecké vízum a zároveň zakoupil i jízdenku do Vídně. Jindřich se vypravil do ČSSR, odkud po letech musel odejít do SRN. To bylo ale nějakých 72 hodin poté, co mu československé úřady odebraly československé občanství. Nakonec se stal profesorem na lékařské fakultě ve Frankfurtu nad Mohanem. Pokud jde o Petra a Jitku. Ty jsme potkali na bělehradském nádraží. Oba byli poněkud zbědovaní, protože se jako stopaři stali obětí autonehody, všechno jim ukradli a ještě strávili nějaký čas v nemocnici. Tehdy jsem jim dal nějaké peníze. Jitka se mi odvděčila tím, že o mně podala na StB jakési hlášení a myslím, že v důsledku toho jsem byl odsouzen k nějakým 18 měsícům na tvrdo za opuštění republiky, ale o tom jsem nevěděl a bylo mi to jedno. Jen mě někdy v roce 1985, kdy jsem byl stále československým občanem, jakýsi pán lákal k procházce po rakousko-německo-československém pomezi. Mělo to být údajně naprosto bezpečné, ale já jsem tomu pánovi řekl, že mě to nezajímá, čímž to bylo vyřízené. O mnoho let jsem se dozvěděl, že ten pán posílal hlášení o československých emigrantech do Prahy. No a náš přítel Petr nikam neemigroval. V rodné vlasti se věnoval konzumaci psychotropních látek, díky čemuž se stal snadno manipulovatelným informátorem StB. Nakonec asi půl roku po oslavě svých šedesátých narozenin zemřel na otravu alkoholem. A tak jsme mu šli s Jindřichem na pohřeb, kde jsme zavzpomínali na naši společnou cestu do Bulharska v tom létě 1979. Jo, a Jitka, ta se prý provdala do Rakouska. Tedy poté, co se rozvedla se svým manželem. To bylo někdy po revoluci. Bylo to pro něj velmi nepříjemné překvapení, když zjistil, že jeho manželka byla poměrně výkonná udavačka, i když dnes s ohledem na závratnou karieru našeho pana premiéra v demisi to asi nikoho moc nevzrušuje. Tenkrát po revoluci ale byla přeci jen jiná doba. Ale pak se Jitky ujal jeden rakouský šlechtic. A bylo štěstí.

Takže u mě se ten pohovor, jak to dnes prožívá spousta lidí, odehrál v tichu starého Citroënu, kde jsme poněkud hodně opilí v odpoledním horku koukali na strážní věže a pětimetrové hradby z ostnatého drátu, čekajíce s napětím na to, co bude. Tedy jestli nás pustí, nebo nepustí, jestli nás zavřou, nebo nezavřou, když jsme si dovolili takhle drze dojet až k želené oponě.

Ani nevím, jestli se tu hodí říkat, že risk je zisk, ale když jsem přiletěl v listopadu 1979 do San Franciska, tak jsem si říkal, že to za to stálo.

Tak zatraceně poznejte tu příležitost! Zkrátka a dobře, není to jen tak. Dnes ji poznáte v nějakém tom headhunterovi. Ale můžete se mýlit a ten omyl vás moc nestojí. Pro mě to byl tenkrát ten zpocený, neoholený bulharský celník. Samozřejmě že tam hrálo roli určité štěstí, že ten československý soudruh, který tam byl schovaný v nějaké té kukani na tom hraničním přechodu, jak to tehdy chodilo, a o němž československý turista v té době neměl tušení, tam asi nebyl a bulharští soudruzi to nějak museli řešit sami. A instrukce byly poněkud vágní stejně jako spolupráce států socialistického tábora v takovýchto věcech. Jinak bych asi neletěl do toho San Franciska a tenhle příběh vám nevykládal.