Příběh o jednom trestním oznámení

Tenhle příběh se začal odehrávat před nějakými dvěma měsíci, a to jedné neděle, i když ono není ani jisté, jestli to začalo až tu neděli.

Hned zkraje vám musím oznámit, že oné neděle jsme doma neměli klasický nedělní oběd, jak to u nás bývá zvykem. Asi to bylo tím, že jsme si onoho dne ve tři ráno museli posunout ručičky na hodinách o jednu hodinu zpět, což nás tak trošku rozhodilo. V mém případě jsem ještě brzy brzičko ráno šel proběhnout do přírody. To posunování ručiček nám celý den mírně narušilo. Takže jsme jaksi každý cosi nezávisle jeden na druhém v té naší kuchyni snědli. Já něco; žena něco úplně jiného. Inu, kouzlo improvizace. Další strávníky doma naštěstí nemáme. Po tomto našem netradičním nedělním obědě se manželka odplazila k počítači do své pracovny, kterou má o patro výš, a já se odplazil ke svému laptopu, který jsem si vybalil v obýváku na kanapi.

Manželka asi po hodině sestoupila z výšin svého kanclu. Zeptal jsem se jí, co je nového, a ona mi sdělila, že dokončila jeden překlad a že si půjde zaplavat. Pak se mě zeptala, co je nového se mnou a já jsem ji odvětil, že během té necelé jedné hodiny se mi podařilo sepsat jedno trestní oznámení a zároveň ho poslat prostřednictvím datové schránky na Státní zastupitelství pro Prahu – západ. Se ženou to ani nehlo, neboť ví, že dosti svého času trávím po vazebních věznicích, kde na mě čekají různí vězňově. Většinou se na mě těší. Já v jejich případě dělám, co je možné, abych jim ulehčil jejich pobyt ve vazební věznici. Během našich hovorů v těchto neradostných prostorách dávám do hromady obhajobu. Někdy to zabere skutečně hodně času a několik návštěv, neboť jejich příběhy jsou dosti složité, přímo až košaté.

Pokud jde o ono trestní oznámení, netýkalo se žádného z mých klientů. Došlo k tomu tak, že jsem onoho rána publikoval na svém blogu v Lidových novinách povídaní, které jsem nazval Mám z toho všeho smíšené pocity. V tomto článku jsem pospal své pocity z oslav 28. října. Pospal jsem svou anabázi, kterou v průběhu oslav 28. října podnikl se svou ženou. Nejdříve jsme šli na koncert do Obecního domu, kde jsme vyslechli Mou vlast. A pak jsme se vypravili do Musea Kampa. Pokud se pamatuji, hovořil zde pan doktor Pospíšil. Řekl několik slov k 28. říjnu a pak nás všechny pozval na prohlídku musea. Zdarma. To jsme ocenili. A jeho pozváni přijali. U vchodu do musea jakési děvče připnulo na klopu kabátu českou trikoloru, přičemž jsem si vzpomněl, že poprvé mi byla tato trikolora připnuta v Brně krátce po 21. srpnu 1968, kdy se naše země stal obětí sovětské invaze. Ještě jsem se v tomto povídání dosti nelichotivě vyjádřil o současné hlavě našeho státu, když jsem ji označil za škůdce národa českého, který nás táhne kamsi na východ. Tolik tedy v kostce onen článek. Ten jsem publikoval zhruba v 9:32.

V 9:56:25 následovala první reakce, patrně z pera jakéhosi presidentova příznivce, patrně velmi skalního. Jeho slova nebudu parafrázovat, ale citovat: „Smíšené pocity ti rozmísíme, Šafránku, meleš děsné píčoviny, kopeš do prezidenta, motáš všechno možné do guláše. Pár přes hubu by asi nepomohlo, takže tě čeká horší. Hněv lidu! Dáváme si tě na seznam.“ Pisatel se podepsal jako Kchárl Dement z Orlíku. Dosti často jsem nucen se prohrabovat trestním zákoníkem a proto vím, že toto jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu Násilí proti skupině obyvatel nebo jednotlivci, a to ve smyslu ustanovení § 352 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého platí, že „[k]do užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta“. Říkal jsem si, že ona věta: „Pár přes hubu by asi nepomohlo, takže tě čeká horší.“ je dosti jednoznačná. Z tohoto důvodu jsem si dovolil, během oné necelé hodiny po našem netradičním nedělním obědě napsat trestní oznámení a odeslat ho státnímu zastupitelství. V tomto svém podání jsem také požádal státní zastupitelství, aby mě informovalo, o krocích, které v této věci podniknou orgány činné v trestním řízení.

Pokud jde o onoho pisatele či pisatelku, který nebo která se podepisuje jako Kchárl Dement z Orlíku, domníval jsem se, že pro něj nebo pro ni mám nepříjemnou zprávu, a to tu, že orgány činné v trestním řízení jsou poměrně dosti schopné a jsou takovéto anonymní pisatele či pisatelky vypátrat. Konec konců v tisku proběhla zpráva, že tito pisálci na sociálních sítích jsou někdy překvapeni, že jsou vypátráni a poté souzeni.

Ukázalo se však, že tato domněnka byla velice ilusorní. O tu ilusornost jsem se ale vlastně postaral sám, když jsem k věci postupoval jaksi liknavě. Posuďte sami. Policie se tím nechtěla příliš zabývat. To mi došlo až později. Ale byly tu určité indicie. Policista, který to se mnou sepisoval, mi řekl, že na pana presidenta má jiný názor než já. Prohlásil však, že na mě však oceňuje, že mám svůj názor, že si za ním stojím a že jsem ho zveřejněl. Pak se mnou sepsal záznam. Výsledek jeho snažení vyzněl prazvláštně. Původní verze byla totiž taková, že jsem z ní měl pocit, že hlavním zločincem byl pan doktor Pospíšil. Policistovi jsem řekl, že to bude třeba změnit a tento omyl napravit. Společně jsem s policistou vypracoval novou verzi, kde pan doktor už nehrál roli zloducha.

Uběhl měsíc a kdosi od policie mi zatelefonoval. Řekl mi, že brzy uběhne třicetidenní lhůta, do kdy mě policie bude muset vyrozumět o průběhu vyšetřování. Bylo mi řečeno, že jediné, co zbývá, je ztotožnění pachatele, což má provést telefonická společnost. A že než se to stane, policie bude muset celou věc odložit a pak až bude pachatel ztotožněn, že se celý případ znovu otevře. Druhý den jsem si uvědomil, že to je nesmysl. Případ není třeba odkládat, když se čeká, jak dopadne ztotožnění. Usnesení o odložení věci jsem o několik dní později dostal poštou. Překvapilo mě, že věc byla kvalifikována jako přestupek, nikoliv již jako trestný čin, ale neměl jsem čas to řešit, neboť jsem měl na práci důležitější věci. Zkrátka a dobře je mi jasné, že věc se s takovou věcí nechce zabývat. Otázka je proč. V každém případě z toho všeho mám smíšené pocity.